1 Chceš-li však někoho soudit, člověče, věz, že sám nemáš výmluvu, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe – vždyť sám děláš to, co soudíš!
2 Víme, že Boží soud nad pachateli těch věcí se zakládá na pravdě.
3 Myslíš si snad, člověče, že unikneš Božímu soudu, když soudíš druhé, ale sám děláš totéž?
4 Anebo snad podceňuješ bohatství jeho laskavosti, shovívavosti a trpělivosti? Nechápeš, že tě Boží dobrota vede k pokání?
5 Ty si ale svou tvrdostí a nekajícím srdcem proti sobě hromadíš hněv, který se zjeví v den hněvu a Božího spravedlivého soudu.
6 On „odplatí každému podle jeho skutků“ –
7 těm, kdo vytrvale konají dobro a hledají slávu, čest a nesmrtelnost, věčným životem;