1 Prostí lidé a zvláště ženy tehdy velmi naříkali na své židovské bratry.
2 Jedni říkali: „Máme tolik synů a dcer, že za ně pořizujeme obilí, abychom měli co jíst a přežili.“
3 Jiní říkali: „Musíme svá pole, vinice i domy dávat do zástavy, abychom v tom hladu pořídili obilí.“
4 Další říkali: „Musíme si půjčovat peníze na královskou daň z našich polí a vinic.
5 Nejsme snad stejní jako naši bratři? Nejsou naše děti jako jejich děti?! Vždyť budeme muset prodat své syny a dcery do otroctví! Některé z našich dcer už jsou v porobě a my jsme bezmocní; vždyť naše pole a vinice už nám nepatří.“
6 Když jsem uslyšel jejich křik a jejich slova, velmi mě to rozhněvalo.
7 Rozhodl jsem se, že to knížatům a hodnostářům vytknu. „Vy všichni odíráte své bratry!“ řekl jsem jim a svolal kvůli nim veřejné shromáždění.