2 Tu mnozí z těch, kdo spí v prachu země, procitnou, jedni pro život věčný, ale druzí k naprosté hanbě pro věčnou ohavnost.
3 Ti rozumní však budou zářit jasem oblohy, a kdo ke spravedlnosti dopomáhají mnohým, jako hvězdy navěky a navždy.
4 Ale ty, Danieli, ta slova uzavři a tu knihu zapečeť až do času konce. Mnozí budou prohledávat a poznání se rozmnoží.
5 Nato jsem já, Daniel, spatřil, jak jiní dva stojí, jeden na tomto břehu řečiště a druhý na onom břehu řečiště.
6 Jeden řekl muži oděnému lněným oděvem nahoře nad vodami v řečišti: Za jak dlouho nastane konec těch podivuhodností?
7 Pak jsem slyšel onoho muže oděného lněným oděvem nahoře nad vodami v řečišti, jak pozdvihl pravici i levici k nebesům a přisáhl při Věčně živém, že k určené době, dobám a polovině, a až skončí tříštění ruky svatého lidu, toto vše pomine.
8 Já jsem to sice slyšel, ale nechápal, a proto jsem řekl: Pane můj, co přijde koncem těch věcí?