1 Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha,
2 učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu.
3 Dá-li Bůh, vydáme se dál.
4 Pro ty, kdo byli už jednou osvíceni, kdo okusili ten nebeský dar, získali podíl na Duchu svatém,
5 okusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku,
6 a přesto odpadli, pro ty je nemožné znovu se vrátit k pokání. Znovu by tak pro sebe křižovali Božího Syna, znovu by ho vydávali potupě!
7 Když země vsákne vydatné deště a vydá zemědělcům dobrou úrodu, je na ní Boží požehnání.
8 Pokud však plodí jen bodláčí a trní, je bezcenná a blízká prokletí – nakonec ji čeká spálení.
9 Milovaní, přestože takto mluvíme, jsme si o vás jisti něčím lepším – tím, co se týká spasení.
10 Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši námahu a na lásku, kterou jste prokazovali jeho jménu, když jste sloužili a dosud sloužíte svatým.
11 Toužíme však, aby každý z vás tuto horlivost projevoval až do konce, kdy se splní naše naděje.
12 Proto nebuďte líní, ale řiďte se příkladem těch, kdo skrze víru a trpělivost dosáhli zaslíbení.
13 Když totiž Bůh dával zaslíbení Abrahamovi, neměl, při kom větším by přísahal, a tak přísahal sám při sobě:
14 „Jistě ti nesmírně požehnám a nesmírně tě rozmnožím.“
15 Abraham pak díky trpělivosti dosáhl zaslíbení.
16 Lidé vždy přísahají při někom vyšším a přísaha je pro ně potvrzením, o němž nemůže být spor.
17 Bůh ovšem chtěl dědicům zaslíbení přesvědčivě ukázat nezvratnost svého rozhodnutí, a tak svůj slib stvrdil přísahou.
18 A protože je nemožné, aby Bůh lhal, stávají se tyto dvě nezvratné věci mocným povzbuzením pro nás, kdo jsme našli útočiště v nabídnuté naději.
19 Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a sahající až dovnitř za oponu,
20 kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš, který se na věky stal veleknězem podle Melchisedechova řádu.