1 „Synové Benjamínovi, prchněte, z Jeruzaléma utečte! V Tekoji na roh zatrubte, dejte znamení nad Bet-keremem: Od severu se blíží neštěstí, strašné ničení!
2 Ta přelíbezná pastvina, Dcera sionská, bude zničena.
3 Přitáhnou k ní pastýři se svými stády, postaví své stany kolem ní a každý spase, na co natrefí.
4 ‚Připravte se k boji proti ní! Zaútočíme o poledni!‘ ‚Běda, den už se nachýlil, večer už vrhá dlouhý stín.‘
5 ‚Zaútočíme tedy v noci! Zboříme jejich pevnosti!‘“
6 Tak praví Hospodin zástupů: „Kácejte les, proti Jeruzalému násep navršte! To je to město, které čeká trest – je naplněné útlakem!
7 Jako ze studny tryská voda, tak z toho města tryská zloba. Útlak a zhouba se v něm rozléhá, jeho bolesti a rány mám stále před očima.
8 Jeruzaléme, nech se napravit, jinak se od tebe odvrátím; jinak tě obrátím v sutiny, v zemi, jež není k bydlení.“
9 Tak praví Hospodin zástupů: „Proberte pozůstatek Izraele, jako když se paběrkuje vinice. Znovu prohrábni její ratolesti, jako když vinař sbírá hrozny.“
10 S kým ale mohu mluvit, koho varovat, aby slyšeli? Hle, mají neobřezané uši, vůbec neposlouchají! Hle, Hospodinovo slovo je uráží, nelíbí se jim!
11 Jsem plný Hospodinova hněvu, zadržovat už ho nemohu. „Vylij ho tedy na děti v ulicích i tam, kde se baví mládenci. Vždyť budou zachváceni muži i s ženami, ba i starci, kteří dožili své dny.
12 Jejich domy pak připadnou jiným spolu s poli a ženami, až vztáhnu ruku na všechny, kdo žijí v této zemi, praví Hospodin.
13 Vždyť od nejmenších až po největší každý jen hledá mrzký zisk; od proroků až po kněží každý jen podvádí.
14 Můj těžce poraněný lid léčí ledabylými slovy: ‚Klid, jen klid‘ – jenže klid není!
15 Copak se za své ohavnosti nestydí? Ne, oni stud vůbec neznají, ani se nezačervenají. Proto padnou mezi padlými, zhroutí se v čas zúčtování, praví Hospodin.“
16 Tak praví Hospodin: „Zastavte se na cestách, rozhlédněte se, ptejte se po stezkách pradávných: Kde je ta dobrá cesta? Po ní jděte a vaše duše najdou odpočinutí. Vy jste však řekli: ‚Nepůjdem!‘
17 Ustanovil jsem nad vámi strážné: Dávejte pozor na zvuk polnice. Vy jste však řekli: ‚Nechceme!‘
18 Proto, národy, slyšte a buďte svědkové toho, co se jim stane.
19 Slyš, země: Hle, přivádím na tento lid neštěstí, ovoce toho, jak smýšleli, neboť má slova neposlouchali a můj Zákon zavrhli.
20 K čemu je mi to kadidlo ze Sáby, k čemu vonný puškvorec z dálné ciziny? Nemohu přijmout vaše zápaly, vaše oběti se mi nelíbí!“
21 Nuže, tak praví Hospodin: „Hle, kladu tomuto lidu překážky, o které klopýtnou rodiče i děti, zahynou přátelé i sousedi.“
22 Tak praví Hospodin: „Hle, ze země na severu vojsko přichází, od konců světa zvedá se národ mohutný!
23 Jsou vyzbrojeni luky a šavlemi, jsou krutí a soucit neznají, burácejí jak mořské vlny, ženou se na koních. Jak jeden muž jsou sšikovaní do boje, Dcero sionská, proti tobě!“
24 Jakmile jsme o nich slyšeli, ruce nám ochably. Jsme přemoženi úzkostí, jako když na rodičku přijdou bolesti.
25 Nevycházejte na pole! Na cestu nevyrážejte! Nepřítel třímá meč! Hrůza všude kolem!
26 Můj lide, obleč se pytlem, svíjej se v popelu, naříkej jako nad jedináčkem v nejtrpčím smutku – vždyť na nás táhne zhoubce a v okamžiku bude tu!
27 „Učinil jsem tě ve svém lidu prubířem, abys ho zkoumal a vyzkoušel, abys prověřil ryzost jejich cest.
28 Všichni jsou to zatvrzelí buřiči, jako by byli z bronzu nebo železa; pomlouvají, kudy chodí, všichni jsou zvrhlost sama.
29 Měchy dmýchají naplno, oheň už pohltil všechno olovo, to přetavování však bylo nadarmo; zlo se nevyčistilo.
30 Odpad po stříbru – tak se jmenují, protože Hospodin je odhodil.“