1 Ať na Sionu troubí polnice, na mé svaté hoře poplach vyhlaste! Všichni obyvatelé země ať se třesou, neboť přichází Hospodinův den! Ano, blíží se
2 temný a chmurný den, den zahalený soumrakem! Jako se úsvit rozlévá po horách, blíží se veliká a mocná armáda, jaká odpradávna nikdy nebyla a navěky už nebude žádná podobná:
3 Před nimi sžírající oheň, za nimi plamen plápolá. Před nimi zem jak zahrada Eden, za nimi zpustošená pustina – uniknout není kam!
4 Napohled se podobají koním, řítí se vpřed jak oři váleční.
5 Rachotí jako jízda s vozy, skáčou přes horské vrcholy. Hučí, jako když slámu hltají plameny, jako mocné vojsko seřazené do bitvy.
6 Před nimi se chvějí národy, ve tváři blednou zděšením.
7 Řítí se vpřed jako vojáci, jako hrdinové útočí na hradby; směru se drží každý z nich, ze své dráhy se neodchýlí.
8 Jeden do druhého nevráží, každý sleduje svůj cíl, a i když na obranu narazí, neřídne jejich šik.
9 Na město se vrhají, řítí se na hradby, šplhají na domy, vnikají okny jako zloději.
10 Před nimi země třese se i samo nebe se musí chvět; slunce a měsíc zatmí se a zmizí záře hvězd.
11 Hospodin sám pak burácí v čele své armády; jeho tábor je obrovský, řipraven plnit jeho rozkazy. Veliký, vskutku hrozný je Hospodinův den! Kdo jej může snést?
12 A proto ještě teď, praví Hospodin, vraťte se ke mně celým srdcem svým, s postem, pláčem a truchlením!
13 Roztrhněte svá srdce, a ne pláště své, k Hospodinu, svému Bohu, vraťte se; je přece milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý, velmi laskavý a který od zla upouští.
14 Kdo ví? Třeba se rozmyslí, pohnut lítostí, a požehnání nám zanechá, aby zas byly moučné oběti a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha.
15 Ať na Sionu troubí polnice, vyhlaste půst, všechny svolejte!
16 Shromážděte lid, posvěťte shromáždění, sezvěte starce, shromážděte děti i malé kojence. Ženich ať vyjde z ložnice a nevěsta ze svého pokoje.
17 Kněží, kteří Hospodinu sloužíte, plačte mezi síní a oltářem! Proste: „Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej posměchu své dědictví, ať nejsou pořekadlem pro pohany! Proč se má říkat mezi národy: ‚Jejich Bůh? Co je s ním?‘“
18 Hospodin se pak rozhorlí pro svou zem a nad svým lidem se slituje.
19 Hospodin svému lidu odpoví: „Hle, posílám vám obilí, víno a olej do sytosti! Nevydám vás už nikdy víc posměchu mezi pohany.
20 Severní vojsko od vás vyženu daleko na vyprahlou pustinu – jeho přední voj do Moře mrtvého, zadní pak do Středozemního; a vzejde z něho smrad a puch.“ Ano, on vykonal věci veliké,
21 neboj se, země, jásej a raduj se! Hospodin vykonal věci veliké,
22 ať už se nebojí polní zvěř! Širé pastviny zas budou zelené, stromy ponesou své ovoce a fíkovník s révou vydají užitek.
23 Synové Sionu, jásejte, v Hospodinu, svém Bohu, se radujte, neboť vám dá déšť, jak se patří, vylije na vás liják vydatný, podzimní i jarní, jako dřív.
24 Tvá humna budou plná obilí, tvé lisy budou tonout ve vínu a oleji.
25 Nahradím vám roky, jež sežraly kobylky, larvy, ponravy i housenky – mé veliké vojsko, které jsem na vás vypravil.
26 Budete jíst a jíst až do sytosti a jméno Hospodina, svého Boha, velebit, toho, jenž pro vás koná zázraky: Můj lid už navěky nedojde potupy!
27 A tehdy poznáte, že já jsem v Izraeli, že váš Bůh jsem já, Hospodin, a žádný jiný není. Můj lid už navěky nedojde potupy!