1 Kéž bys mi býval rodným bratrem, z prsou mé matky kojeným! To bych tě na potkání směle políbila a nikdo by se na mě za to nezlobil.
2 Vést bych tě mohla, odvést si tě do domu své matky, své rodičky. Kořeněným vínem opojila bych tě, moštem z granátových jablek svých.
3 Jeho levice pod hlavou mou a pravicí by mě objímal.
4 Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské, neprobouzejte, nerozněcujte lásku, dříve než sama bude chtít!
5 Kdopak to z pouště přichází, se svým miláčkem v objetí? Pod jabloní jsem tě vzbudila, tam, kde tě počala matka tvá, tam, kde počala tvá rodička.
6 Jak pečeť na srdce si mě vtiskni, jak pečeť, co nosíš na paži. Láska je silná jako smrt, vášeň neúprosná jako hrob. Její plameny šlehají žárem nejprudším.
7 Lásku neuhasí spousty vod, neodplaví ji říční proud. Kdo by lásku chtěl za celé jmění pořídit, jedině by se zesměšnil!
8 Sestřičku malou máme, ještě je bez prsou. Co s naší sestrou uděláme, až námluvy jí započnou?
9 Je-li hradbou, cimbuří stříbrné na ní postavíme, je-li však branou, zatarasíme ji deskou cedrovou!
10 Já hradbou jsem a prsy mé jsou věže. Očima až na mně spočine, bude spokojen.
11 Vinici měl Šalomoun v Baal-hamonu a tu vinici pronajal vinařům. Za její úrodu každý z nich odvádět musel tisíc stříbrných.
12 Má vinice je ale jenom má! Měj si, Šalomoune, ten tisíc svůj – dvě stě z něj musíš dát hlídačům!
13 Ty, jež prodléváš v zahradách, mí druhové touží uslyšet tvůj hlas. Kéž ho uslyším právě já!
14 Pospěš, můj milý! Srnci či kolouchu se podobej na horách koření!