4 Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:
5 Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.
6 Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. Sélah.
7 Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.
8 Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.
9 A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.
10 Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.