1 Slova kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2 Marnost všech marností, řekl kazatel, marnost všech marností, všechno je to marnost.
3 Jaký užitek bude člověk mít z veškeré své námahy, když se bude namáhat pod sluncem?
4 Generace odchází, generace přichází a země navěky zůstává.
5 Slunce bude vycházet, slunce bude zapadat. Baží po místě, kde vychází.
6 Vítr odchází k jihu a stáčí se k severu. Stáčí se a stáčí, obchází a při svém oběhu se zas vítr vrací.
7 Všechny potoky tečou do moře a přece není moře plné. Na místo, z něhož potoky vytékají, tam se i vracejí, aby opět vytékaly.
8 Všechny věci jsou únavné; člověk to nedokáže vyjádřit. Oko se nenasytí viděním a ucho se nenaplní slyšením.
9 To, co bylo, je to, co i bude, a to, co se dělalo, je to, co se bude dělat. Není nic nového pod sluncem.
10 Je nějaká věc, o níž někdo řekne: Podívej, tohle je něco nového? Už to dávno bylo, v dobách, které byly před námi.
11 Není žádná památka na věci první. Ani na poslední, které budou; nebude na ně památka u těch, kteří budou naposled.
12 Já, kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě.
13 Uložil jsem svému srdci, aby pátralo a aby zkoumalo s moudrostí všechno, co bylo vykonáno pod nebem. Ono zlé plahočení uložil Bůh lidským synům, aby se při něm osvědčili.
14 Viděl jsem všechny skutky, které byly vykonány pod sluncem, a hle, to vše je marnost a honba za větrem.
15 Co je zkřivené, nelze narovnat a nedostatek nelze sečíst.
16 Takto jsem hovořil se svým srdcem: Hle, já jsem rozšiřoval a nabýval moudrosti nad každého, kdo byl v Jeruzalémě přede mnou. Mé srdce užilo množství moudrosti a poznání.
17 Uložil jsem tedy svému srdci, aby poznalo moudrost a poznalo i ztřeštěnosti a pomatenost. Poznal jsem, že také tohle je honička za větrem.
18 Vždyť v množství moudrosti je množství mrzutosti. Kdo bude přidávat poznání, bude šířit bolest.