1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2 Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost!
3 K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?
4 Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky.
5 Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má.
6 Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se.
7 Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly.
8 Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením!
9 Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem.
10 Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi!
11 Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí.
12 Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě.
13 Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem – takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.
14 Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem.
15 Co je křivé, se narovnat nedá, co chybí, se nedá nahradit.
16 Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění,
17 rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem.
18 Čím více moudrosti, tím více mrzutosti; kdo množí vědění, množí žal.