1 Pamatuj na svého Stvořitele, dokud jsi ještě mlád, dříve než přijdou zlé dny a roky, o kterých řekneš: Nemám je rád!
2 Dřív než ti slunce zhasne tak jako světlo měsíce a hvězd a než se obloha znovu temnými mraky zatáhne.
3 Strážcové domu se tehdy rozechvějí, udatní mužové se přikrčí, prořídnou řady těch, jež v mlýnku mlely, ty, jež vyhlížely z oken, se do tmy ponoří.
4 Tehdy se zavřou dveře do ulice a mlýnek zvolna umlkne, budeš se probouzet šveholením ptáků, všechny písně však budou zastřené.
5 Tehdy se člověk začne bát výšek a každá cesta hrozbu znamená, mandloň rozkvete bílým květem, příliš těžká je i kobylka a všechna chuť se ztratila. Člověk odchází do věčného domu, ulicí krouží truchlící.
6 Pamatuj na svého Stvořitele, dřív než se přetrhne stříbrná šňůra a zlatá mísa než se rozbije, dřív než se roztříští džbán nad pramenem a kolo u studny se rozláme,
7 než se prach vrátí do země, kde býval, a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval.
8 Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost.
9 Nejenže byl Kazatel moudrý – svému vědění také učil prostý lid. Vyslechl, zkoumal a také upravil mnohá přísloví.
10 Kazatel hledal výstižná slova a sepsal poctivé a pravé výroky.
11 Slova mudrců jsou jako bodce, sbírky výroků jsou hřeby zatlučené – všechny pocházejí od téhož Pastýře.
12 Cokoli je navíc, toho se varuj, synu. Píše se tolik knih, že to nebere konce, a přílišné bádání člověka unaví.
13 Zde je souhrn všeho, co jsi slyšel: Měj bázeň před Bohem a plň jeho přikázání – vždyť to je pro člověka vším.
14 Bůh bude soudit vše, co se děje, i to skryté, ať už to bylo dobré anebo zlé.