1 Pošlete beránky vládci země ze Sely u pouště na horu Dcery sionské.
2 Moábské dcery jsou při arnonských brodech jak vyplašené ptáče z hnízda vyhnané.
3 „Poraďte se a rozhodněte – zastiň nás jako noc v pravé poledne! Ukryj běžence, nezrazuj vyhnance!
4 Moábští běženci ať pobudou u tebe, dej jim útočiště před zhoubcem! Násilí totiž pomine, zhouba přestane a utlačovatel zmizí ze země.
5 Tvůj trůn tehdy bude upevněn láskou a v Davidově stanu na něm usedne soudce, jenž bude věrně hledat právo a spravedlnosti včas dosáhne.“
6 Slyšeli jsme o Moábově pýše, o jeho pýše nezměrné, o jeho pýše, zpupnosti a zlobě – jeho chlubení je však falešné!
7 Proto ať Moáb kvílí nad Moábem, ať všichni kvílejí; nad rozinkami z Kir-charešet bědujte – ach, tak zdrceni!
8 V Chešbonu totiž pole zvadla tak jako v Sibmě vinná réva. Vládci národů zdupali její ratolesti, které až k Jaezeru sahaly, které se dříve vinuly až k poušti a jejíž výhonky se množily, až moře objaly.
9 A proto oplakávám révu Sibmy, tak jako pláče celý Jaezer; svými slzami tě smáčím, Eleale a Chešbone, vždyť nad tvou sklizní i vinobraním tvůj výskot umlkne!
10 Zmizelo veselí a jásot v zahradách, na vinicích přestal zpěv a zábava. Víno v lisu už nikdo nešlapá a všechen výskot je ten tam.
11 Mé srdce jako loutna nad Moábem lká, mé nitro pro Kir-cheres naříká.
12 Až se Moáb ukáže na své výšině, namáhat se bude zbytečně; půjde se modlit do své svatyně, ale nic nezmůže.
13 To je slovo, které Hospodin o Moábu vyřkl už dříve.
14 Nyní však Hospodin praví toto: „Za tři roky, jako by ty roky počítal nádeník, bude sláva Moábu potupena a celý ten ohromný dav se zmenší na nepatrný a ubohý pozůstatek.“