12 Už je strženo mé obydlí, jako stan kočovníků stěhuje se pryč; jako tkadlec jsem svůj život zavinul, když odstřihls mě od stavu – než uplyne den s večerem, se mnou skoncuješ!
13 Do rána jsem křičel v bolestech, drtils mi kosti jako lev – než uplyne den s večerem, se mnou skoncuješ!
14 Kvílím jako drozd anebo rorejs, naříkám jako holubice, oči mi slábnou, jak vzhůru vyhlížím, stůj při mně, Pane, jsem sevřen úzkostí!
15 Co ale mohu říct? Co o mně řekl, učiní. Svá léta projdu krokem pomalým a s duší plnou hořkosti.
16 Člověk však přesto, Pane, může žít, pořád mi zůstal život a dýchání – ty jsi mě uzdravil a oživil!
17 Hle, ta má hořkost nejprudší se proměnila ve zdraví! Vytrhl jsi mě z jámy nicoty, všechny mé hříchy zahodil jsi pryč.
18 Není to hrob, kdo tě velebí, ani smrt tě chválit neumí; ti, kteří padli do jámy, nevzhlížejí k tvé věrnosti.