1 Hospodine, proč stojíš opodál? Proč se skrýváš v dobách soužení?
2 Ničema v pýše pronásleduje chudého. Kéž by byli lapeni do piklů, které kuli!
3 Vždyť ničema se vychloubá tužbami své duše, ten, kdo hrabe pro sebe, zlořečí a Hospodinem pohrdá.
4 Ničema pro svou povýšenost moc nepřemýšlí. Bůh není -- toť všechno jeho uvažování.
5 Jeho cesty jsou v každém čase úspěšné, vysoko před ním jsou tvé soudy. Všichni jeho nepřátelé? Nad těmi si odfrkne.
6 V srdci si říká: Z pokolení do pokolení mnou nic nepohne, vždyť neupadnu do zlého.
7 Jeho ústa jsou plná klení, klamu a útisku; pod jazykem skrývá trápení a nepravost.
8 Sedí na číhané na uzavřených místech, v skrýších nevinného vraždí, svým okem skrytě vyhlíží ubožáka.
9 Číhá v skrýších jako lev v houští, číhá, aby se zmocnil ubohého. Zmocňuje se ubohého, táhne ho svou sítí,
10 takže je zkrušen a pokořen. Kvůli hordám ničemy bezmocní padají.
11 V srdci si říká: Bůh zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí.
12 Povstaň, Hospodine! Bože, pozvedni svou ruku! Nezapomeň na zkroušené!
13 Jak to, že ničema pohrdá Bohem? Říká si v srdci: Nebudeš se tím zabývat, Bože!
14 Ty však vidíš, hledíš na trápení a zášť, a vezmeš to do své ruky. Vždyť ubožák se spoléhá na tebe. Sirotkovi se staneš pomocí.
15 Zlom paži ničemy i zlého! Odhal jeho ničemnost, až již žádnou nenajdeš.
16 Hospodin je králem navěky a navždy. Pohanské národy z jeho země zmizí.
17 Hospodine, touhu pokorných jsi vyslyšel. Upevníš jim srdce, popřeješ jim sluchu,
18 abys zjednal právo sirotkovi a utlačenému. Člověk ze země je už nebude děsit.