4 Srdce mě pálilo v útrobách, oheň mi hořel v myšlenkách, takže můj jazyk začal promlouvat:
5 Můj konec, Hospodine, ukaž mi, kolik dnů jsi mi odměřil, ať poznám, jak pomíjím!
6 Ach, jen hrstku dnů dals mi, můj věk je u tebe jako nic, člověk je pouhá pára, ať stojí jakkoli! séla
7 Jak pouhý stín člověk životem kráčí, marně se trápí, marně hromadí, nevěda ani, kdo to podědí!
8 Na co bych ještě, Pane můj, spoléhal? Všechna má naděje v tobě spočívá!
9 Vyprosti mě ze všech mých provinění, ať se mi prosím blázni nesmějí!
10 Zůstanu tiše, neotevřu ústa, protože tys to způsobil!