1 Už se mi hnusí žít, proto teď svému nářku povolím, z hořkosti duše promluvím.
2 Neodsuzuj mě předem – tak Boha oslovím – z čeho mě obviňuješ, prozraď mi.
3 Dělá ti dobře, že mě sužuješ? Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem a záměry ničemů vítáš s úsměvem?
4 Copak máš oči tělesné? Pohledem smrtelníka díváš se?
5 Copak jsou tvé dny lidským podobné, připomínají tvé roky lidský věk,
6 že na mně hledáš nějaký přestupek a po mém hříchu pídíš se?
7 Víš přece, že jsem nevinen a že mě z tvé ruky nikdo nevyrve!
8 Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit?
9 Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit?
10 Což jsi mě kdysi jak mléko nenalil, nenechal jsi mě zhoustnout jako sýr?
11 Kůží a masem jsi mě přioděl, kostmi a šlachami spojils mě.
12 Z lásky jsi mě obdaroval životem, tvá péče střežila můj každý dech.
13 Toto však v srdci skrýval jsi, teď už jsem poznal tvé úmysly:
14 Abys mě hlídal, zda nezhřeším, abys mi neodpustil žádné přestupky.
15 Pokud jsem vinen, běda mi, nezvednu ale hlavu, i když jsem nevinný; přesycen jsem hanbou, zpitý trápením.
16 Kdybych se narovnal, budeš mě honit jako lev, svou úžasnou sílu na mě znovu prokážeš.
17 Postavíš další svědky proti mně, tvůj hněv proti mně se ještě rozmůže, tvá vojska mě zas a znovu vezmou útokem.
18 Proč jsi mě vůbec z lůna vyváděl? Kéž bych byl zhynul, než mě kdo uviděl!
19 Jako bych nikdy nebyl, tak bych na tom byl, z klína do hrobu by mě přenesli.
20 Copak mi nezbývá už jen pár dnů? Nech mě být, ať pookřeji aspoň na chvilku,
21 dříve než bez návratu odejdu do země příšeří a stínu,
22 do země černé jako tma, kde vládne stín a není řád, kde i sám rozbřesk je temnota.“