1 Sofar Naámský mu na to řekl:
2 „Má ta spousta slov zůstat bez odpovědi? Má se dát za pravdu mluvkovi?
3 Myslíš, že svým tlacháním všechny umlčíš? Že nikdo neztrestá tvé rouhání?
4 Říkal jsi Bohu: ‚Mé přesvědčení je ryzí, jsem před tebou zcela bez vady.‘
5 Ach, kéž by tak Bůh promluvil, kéž by se s tebou dal do rozpravy!
6 Kéž by ti prozradil taje moudrosti, potřebuješ totiž dvojnásob chápání: Věz, že Bůh tě trestá míň, než bys zasloužil!
7 Můžeš postihnout Boží hlubiny? Meze Všemohoucího pochopit?
8 Vyšší jsou nad nebe – jak si poradíš? Hlubší než podsvětí – co ty o tom víš?
9 Delší než země, širší než moře!
10 Když on zasáhne, když uvězní, když svolá soud, kdo mu zabrání?
11 Podvodníky zná a vidí zlo, jak by mu mohlo uniknout?
12 ‚Rozum dostane hlava dubová, až divoká oslice zplodí člověka!‘
13 Když ale napravíš své srdce a k Bohu vzepneš dlaně,
14 zlo ze svých rukou když daleko odhodíš a nestrpíš ve svém stanu bezpráví,
15 tehdy tvář pozvedneš bez vady, budeš stát neochvějně, bez vší obavy.
16 Tehdy zapomeneš na své trápení, jak voda odplyne z tvé paměti.
17 Tvůj život jak poledne se rozzáří, i tma se promění v svítání.
18 Buď klidný, vždyť je tu naděje – rozhlédneš se kolem a v klidu ulehneš.
19 Budeš spát a nikdo nevyruší tě, o tvou přízeň se budou mnozí ucházet.
20 Oči ničemů se ale vysílí, jejich útočiště se vytratí; zbude jim naděje, že duši vypustí.“