1 Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů – a plných trápení.
2 Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se.
3 Přesto však z něho oči nespouštíš a k soudu s tebou ho poháníš.
4 Kdo umí nečisté v čisté obrátit? Ani jediný!
5 Ty jsi mu spočítal jeho dny, počet měsíců jsi mu odměřil, dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.
6 Odvrať svůj pohled, nech ho být, ať si užije život jako nádeník!
7 Strom, ten má aspoň naději: Když bude poražen, znovu vyraší, nic nezastaví jeho výhonky.
8 I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely, i kdyby jeho kmen v prachu tlel,
9 jen ucítí vodu, vypučí zase, jak mladý stromek větve vyžene.
10 Člověk však zemře a klesne bezvládně, naposled vydechne – a kam se poděje?
11 Jako se vypařuje voda z jezer, jako potok vyschne a vyprahne,
12 právě tak člověk lehne a nevstane; dokud trvá nebe, neprobudí se, nic nepřeruší jeho sen.
13 Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš!
14 Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy!
15 Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil.
16 Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal.
17 Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys.
18 Jako se však hora na prach rozdrolí, jako se balvan z místa odvalí,
19 jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví – takto ty bereš člověku naději!
20 Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš.
21 O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní.
22 Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe.“