1 „Při tom pomyšlení se mé srdce děsí, jako by mi chtělo z hrudi vyskočit.
2 Jen si poslechněte jeho hlas hromový, dunění, jež z úst mu vychází!
3 Pod celým nebem je nechá znít, i kraje světa svým bleskem ozáří.
4 Vzápětí burácení zní, hřímá svým hlasem vznešeným; když zazní jeho hlas, nic ho nezdrží.
5 Podivuhodně Bůh svým hlasem hřmí, působí divy nad naše chápání.
6 Sněhu poroučí: ‚Padej k zemi,‘ lijáku velí: ‚Buď průtrží!‘
7 Všem lidem tehdy ruku zadrží, aby každý smrtelník znal jeho jednání.
8 I zvěř tehdy zalézá do skrýší a zůstává ležet v peleších.
9 Jen vichřice vychází ze své komnaty a severák s sebou zimu přináší.
10 Bůh tvoří led svým dechnutím, na širých vodách mrznou hladiny.
11 Oblaka vláhou obtíží, mračna rozhání bleskem svým.
12 Ta krouží sem a tam pod jeho vedením, aby plnila jeho příkazy kdekoli na zemi.
13 Ať už jeho zemi nesou trest či slitování, on dá, aby nalezla svůj cíl.
14 Naslouchej tomu, Jobe, zastav se, o Božích divech přemýšlej.
15 Rozumíš, jak Bůh oblaka vede, jak na nich rozsvěcuje blesk?
16 Rozumíš rovnováze mračen, všem divům Toho, jenž zná vše?
17 Ty, který ve svých šatech pečeš se, když pod jižním vánkem ztichne zem,
18 můžeš s ním roztáhnout mraky po obloze pevné jak zrcadlo z bronzu ulité?
19 Pouč nás tedy, co mu máme říct – pro tmu si neumíme ani řeč připravit!
20 Má se mu oznámit, že chci promluvit? Chce si někdo říkat o vlastní zničení?
21 Do slunce přece také nikdo nehledí, když jasně září na nebi, poté co vítr mraky rozptýlil.
22 Od severu vychází zlatý třpyt, ohromnou slávou Bůh se obklopil!
23 Všemohoucí je nám nedosažitelný; v moci a soudu je veliký, bohatý ve spravedlnosti, nečiní příkoří.
24 Toto je důvod, proč jej lidé ctí, i když ho ani mudrcové nevidí.“