1 Job na to řekl:
2 „Vím, je to tak, jistě máš pravdu. Může snad člověk být před Bohem v právu?
3 Kdyby s ním někdo snad chtěl jít k soudu, z tisíce otázek by nezodpověděl jednu.
4 Má hlubokou moudrost a nesmírnou sílu – uspěl snad někdy, kdo stanul proti němu?
5 On hory přenáší, než se kdo naděje, poráží je, když hněvá se.
6 I zemí z místa pohnout dokáže, tak že se třesou její pilíře.
7 Řekne slunci, a nevyjde, svou pečetí hvězdy zakryje.
8 On sám roztahuje nebesa, přes moře kráčí po vlnách.
9 Učinil Oriona i Velký vůz, Plejády i souhvězdí na jihu.
10 On koná věci veliké a tajemné, jeho zázraky jsou nesčetné.
11 Když projde kolem, já ho nespatřím, půjde dál, i když to netuším.
12 Když něco vezme, kdo mu zabrání? Kdopak mu řekne: ‚Co to provádíš?‘
13 Svůj hněv Bůh omezovat nijak nehodlá – před ním se musí sklonit i pomocníci netvora!
14 Jak bych se tedy já před ním obhájil? Jak najdu slova, abych ho obvinil?
15 Neobhájím se, i když jsem nevinný, u svého Soudce bych musel o milost žadonit.
16 I kdyby se dostavil, když ho předvolám, nevěřím, že by mi vůbec naslouchal.
17 Rozdrtil by mě vichřicí, pro nic za nic by mé rány rozmnožil.
18 Nenechal by mě ani nadechnout, nasytil by mě samou útrapou.
19 Přemoci ho? Hle – je nejsilnější! Jít s ním na soud? Kdo ho předvolá?
20 I kdybych byl nevinný, má ústa mě odsoudí; i kdybych byl bezúhonný, řekne, že jsem zvrácený.
21 Jsem bezúhonný, co ale na tom záleží – už se mi nechce žít!
22 Všechno je jedno, proto řekl jsem: On hubí bezúhonného spolu s bídákem!
23 Když zhoubná rána náhle dopadne, zoufalství nevinných on se zasměje.
24 Když země padne do rukou bídáka, zrak jejích soudců on sám zakrývá – a když ne on, kdo pak?
25 Rychleji než běžec utekly mé dny, šťastné nebyly, teď jsou pryč.
26 Jak rákosové čluny kolem propluly, jak orel řítící se za svou kořistí.
27 Mohl bych říci: ‚Přestanu s nářkem, zarmoucenou tvář nahradím úsměvem!‘
28 Jenže se děsím všech svých trápení – neosvobodíš mě, to dobře vím.
29 Jsem předem odsouzen – proč bych se snažil zbytečně?
30 I kdybych se ve sněhu vykoupal, i kdybych si dlaně louhoval,
31 stejně mne shodíš do žumpy, že i svému plášti budu odporný.
32 On není člověk jako já, abych se mu postavil, abychom společně k soudu šli.
33 Kéž by mezi nás vstoupil prostředník, který by na nás oba ruku položil!
34 Ten by snad jeho hůl ode mě odvrátil, abych nebyl zastrašen jeho hrůzami.
35 To bych pak promluvil a neměl bych z něj strach, se mnou to ale není tak!