1 Job na to řekl:
2 „Kéž by se má muka dala zvážit, na váhy kéž by se vešla bída má!
3 Byla by těžší, než je písek v moři – to proto slovy se téměř zalykám.
4 Šípy Všemohoucího se do mě zabodly, jejich jed se mi vpíjí do ducha, Boží hrůzy mě obkličují ze všech stran.
5 Hýká snad osel, když má dost trávy? Bučí snad vůl, když má krmení?
6 Copak se jí mdlé jídlo bez soli? Copak má nějakou chuť sliz?
7 Tyto věci se mi z duše protiví, z takového jídla je mi k zvracení!
8 Kéž by se mé přání konečně splnilo, kéž by Bůh naplnil mou naději –
9 že by mě Bůh ráčil rozmáčknout, mávnutím ruky mě zahubit.
10 Pak by mi mohlo sloužit k útěše, i když se svíjím v krutých bolestech, že slovům Svatého jsem se nevzepřel.
11 Copak mám sílu, abych to vydržel? Copak mě ještě něco čeká v životě?
12 Copak je má síla z kamene? Copak je mé tělo bronzové?
13 Copak si mohu nějak pomoci? Teď, když mě úspěch opustil?
14 Kdo není oddaný svému příteli, úctu k Všemohoucímu opouští.
15 Mí bratři jsou však zrádní jako bystřiny, jak řečiště, jež brzy vymizí.
16 Když taje led a sníh, kalným proudem se rozvodní,
17 v době sucha se však vytratí, v horku se vypaří a jsou pryč.
18 Jejich cesty se klikatí, míří do pustin, kde zmírají.
19 Karavany z Temy je hledají, výpravy ze Sáby v ně doufají,
20 jejich důvěra je ale zamrzí – když k nim dorazí, čeká je zklamání.
21 Právě tak k ničemu jste teď vy: Vidíte hrůzu a jste zděšeni.
22 Řekl jsem snad: ‚Dejte mi něco,‘ nebo: ‚Vyplaťte mě ze svého‘?
23 ‚Vysvoboďte mě od nepřítele,‘ nebo: ‚Od tyranů mě zachraňte‘?
24 Poučte mě, a zmlknu hned, v čem jsem pochybil, mi ukažte.
25 Jak mohou zraňovat slova upřímná! Co vaše důkazy mohou dokázat?
26 To, co jsem řekl, mi chcete vytýkat? Copak jen do větru mluví ubožák?
27 Vy byste ale i o sirotka losovali, vlastního přítele byste prodali!
28 Pohleďte na mě, prosím vás – copak bych vám do očí lhal?
29 Přestaňte! Nepáchejte křivdu! Přestaňte! Jsem přece v právu!
30 Copak jsem řekl něco špatného? Copak nepoznám, co by mě zničilo?