1 Když ‚Všemohoucí neodkládá časy odplaty,‘ proč ty dny jeho věrní nikdy nevidí?
2 Jsou takoví, kteří posouvají mezníky a pasou stáda, která ukradli.
3 Sirotkům odvádějí osla pryč a vdově berou býka do zástavy.
4 Ubožáky z cesty srážejí, až se chudí skrývají všude po kraji.
5 Jiní jsou jak divocí osli na poušti, vycházejí za prací, jako by kořist hledali; potravu pro děti shánějí na pláních.
6 Sklízejí na poli, které jim nepatří, paběrkují na vinicích lidí zlých.
7 Nocují nazí, oděv nemají, v chladu jim chybí přikrývky.
8 Horské lijáky je smáčejí, choulí se ke skále, nemají přístřeší.
9 Jiní zas sirotka od prsu uloupí, vezmou ho chudákům do zástavy.
10 Ti chodí nazí, oděv nemají, o hladu cizí snopy snášejí.
11 Vytlačují olej mezi kameny, o žízni šlapou vinný lis.
12 Sténání umírajících z města zní, raněné duše o pomoc volají – copak to Bohu nevadí?!
13 Jsou také takoví, kteří se světlu vzpírají, k jeho cestám se neznají a jeho stezek se nedrží.
14 Vrah vstává, když se zešeří, aby zabíjel ubohé chudáky; jako zloděj se nocí odplíží.
15 Cizoložné oko soumrak vyhlíží, ‚Nikdo mě neuvidí,‘ říká si a tvář si rouškou zahalí.
16 Za tmy se do domů vlamují, ve dne jsou doma zavření; ke světlu se neznají.
17 Těm všem je temno svítáním, přátelí se totiž s hrůzou tmy.
18 Ať voda takové rychle odplaví, ať jsou prokleté jejich pozemky, ať nikdo nezamíří k jejich vinicím!
19 Jako sucho a horko pohltí rozpuštěný sníh, tak ať hrob pohltí ty, kdo hřešili.
20 Ať na ně zapomene matčin klín, ať jsou pochoutkou pro červy. Ať nikdo nevzpomene na ty zlosyny, ať jsou jak stromy větrem zlomeni.
21 Ať obcují s neplodnou, která nerodí, vdovu ať opustí bez jmění!
22 Bůh svojí mocí i silné zachvátí; i při svém postavení si nejsou jistí životy.
23 Dává jim pocit bezpečné opory, jeho oči však jejich cestu sledují.
24 Načas se vyvýší, a hned jsou pryč, sníženi budou a jako všichni sklizeni, jako klasy budou skoseni.
25 Což to tak není? Kdo mě ze lži usvědčí? Kdo moji výpověď může vyvrátit?“