19 jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví – takto ty bereš člověku naději!
20 Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš.
21 O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní.
22 Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe.“