1 Job na to řekl:
2 „Už jsem těch věcí slyšel přespříliš – jako těšitelé jste ukrutní!
3 Prý: ‚Kdy už skončí to mluvení do větru?‘ Nebo: ‚Co tě dráždí ke tvým výlevům?‘
4 I já bych uměl mluvit jako vy, kdybyste na mém místě usedli. Svými řečmi bych vás uměl zahrnout, potřásat nad vámi hlavou svou.
5 Svými ústy bych vás ale povzbudil, slova mých rtů by byla útěchou.
6 Mluvím-li, má bolest se nemírní, mlčím-li, v čem se mi uleví?
7 Teď jsi mě, Bože, opravdu vysílil. Zničils mě i mé nejbližší!