2 „Na tohle musím odpovědět, to přece nejde vydržet!
3 Když slyším tolik důtek a urážek, můj moudrý duch mi vnuká odpověď:
4 Víš přece sám, že odjakživa, už co byl člověk na zem postaven,
5 radost ničemů je velmi krátká, štěstí bezbožných je chvilkové.
6 I kdyby jeho hrdost k nebi dosáhla a hlavou oblaků se dotýkal,
7 jak vlastní lejno zmizí napořád – ‚Kam se poděl?‘ se jeho známí budou ptát.
8 Jako sen odletí a bude ten tam, bude zapuzen jak noční vidina.