10 Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí.
11 Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit.
12 Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž?
13 Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘
14 Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění,
15 že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil!
16 Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!