11 Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit.
12 Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž?
13 Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘
14 Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění,
15 že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil!
16 Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!
17 Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci?