7 Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří.
8 Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc.
9 Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde.
10 Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí.
11 Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit.
12 Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž?
13 Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘